TJ Lokomotiva Č. Budějovice B – Milevsko
25:31 (14:14)
Nevím, čím jsem si to zasloužila ;-), snad svým pozdním příchodem, ale získala jsem si nominaci na zápis ze včerejšího zápasu Žen Lokomotiva B s Milevskem. Tak tedy pár řádek k tomu, jak jsem těch dvakrát třicet minut sama vnímala.
Zápas skončil 31:25 v náš neprospěch, v poločase to bylo dost vyrovnané, protihráčky předváděly skvělý herecký až heroický výkon, rozhodčí nám rozhodně nepřáli, snad nám zapomněli připsat i jeden gól, kotel nám seděl za zády a přespříliš hlučil, až jsme se obávaly o předčasný porod jedné z nás. V šatně lítala i sprostá slova se značnou mírou rozčílení a zklamání z další prohry v této sezóně. To asi k samotnému zápasu, jak proletělo v podstatě někde kolem mě! Já však prožila zápas úplně jinak. Přijela jsem nepatrně podrážděná, ta nekonečná cesta mě vůbec nebavila a myšlenkami jsem byla jinde. Pak jsem vlítla do šatny plné úžasných žen v dresech, dala si lok bublinek na kuráž i na Renči narozeniny a šla na to. Nebudu ani popisovat, jak jsem se rozcvičila a rozházela, v podstatě nijak a pak jsem vkročila na hřiště…V tom se to stalo. Ve tváři samovolně naskočil úsměv alá Julie Roberts a už jsem nevnímala nic jiného než samotnou hru. „Ty bláho, my na ně máme,“ proběhla mi radostná euforie hlavou po prvních deseti minutách. Nevnímám nic kolem, raduji se z úspěchu nás všech, který je pro mě víc než vlastní ambice. Úsměv vystřídá tíživý pocit na plicích, nemůžu dýchat, jdu vystřídat, a tak pořád dokola. Hraji i na střídačce, prožívám to, i když sedím. Bojuji za všechny a se všemi společně. Tady a teď. Starosti se rozplynuly, mám pocit, že létám, i když skoro nedýchám. A že prohráváme?? No a co! Odjíždím domů s tím nenahraditelným pocitem uspokojení, týmovým duchem a snad i s uvědomělým kolektivním nevědomím. Házená je totiž víc, než jen honění se za míčem a snahou skórovat. Je o vášni, o rodině, přátelích, smíchu i praštěnosti, je o setkávání se s lidmi, na které si jinak v tom shonu jménem „Život“ třeba ani nenajdete čas. Je o spojení lidí, kteří vás v tom nenechají. Je o důvěře. Možná pro tohle všechno jsem se k házené po dvaceti letech vrátila. A pro všechny, kteří mě nepoznávají, „ne, opravdu neberu žádné léky, říká se tomu endorfiny, hormony štěstí,“ zkuste to.
autor článku: Ježková Elena
statistika zápasu: http://jksh.chf.cz/match_report.aspx?id=72287&cmpid=1576
